39. dílAmelia byla ve svém živlu. Nechápala, že ti dva, co jí spolu s Joan Parkinsonovou tak znepříjemňovali život celou dobu co byla ve škole, zničili život i Danielovi. Nejradši by teď vrhla nože i po nich, ale doufala, že bude stačit, když je trochu postraší.
Pokoj Petera Dermotta byl neuklizený a páchl. Stála v něm posilovací lavice s obřími závažími a na posteli se válela hromada špinavého prádla. Na její vrchol Amy umístila první novinový výstřižek. Další položila v přilehlé koupelně na umyvadlo a to jí prozatím stačilo. Nechtěla si vyplýtvat arzenál. Rozhodla se radši vyhledat bydliště toho druhého, Nicka Harmona.
U něj měla větší štěstí. Byl právě doma. Amy se škodolibě zaradovala a při svém příchodu nenápadně shodila ze stolku deodorant. Nick seděl u počítače a otočil se za hlukem. Protočil oči, líně se zvedl a šel voňavku zvednout. Amy mu mezitím umělecky naaranžovala jeden z výstřižků přímo na klávesnici. Nick se vrátil svou typickou houpavou chůzí zpátky a zahleděl se na lístek.
„Co to kurva…“ zvedl výstřižek a zarazil se. „Kde se to tady…“ zabručel a rozhlížel se, odkud mohl papírek spadnout. Pak jej zmuchlal a hodil směrem ke koši. Nevšiml si ale, že ho Amy zachytila, protože se otočil zpět k obrazovce počítače. Za chvíli ho papírová kulička udeřila zezadu do hlavy a přistála výmluvně na posteli. Nick ji nechápavě pozoroval. Amy se nemohla ubránit smíchu a s radostí odtančila do koupelny. Teď přišel na řadu vědecký pokus se rtěnkou. Držela ji opatrně v třesoucí se ruce a přibližovala k hladké ploše zrcadla. Věděla, že to bude muset udělat rychle. Rozmáchla se a udělala na zrcadle dlouhou svislou čáru. Zdálo se, že se nic nestalo. Amy se pro sebe usmála a pokračovala obloukem, aby dotvořila krásné D. Když byla ale přibližně v třetině obloučku, spatřila, jak se po zrcadle rozbíhají miniaturní prasklinky. Rychle písmeno dokreslila, ale zrcadlo přesto zapraštělo a praskliny zesílily. Naštěstí ale zůstalo na svém místě. Amy si oddechla. Praskot ale přilákal Nicka, který otevřel dveře a vyděšeně zíral na obří rudé D krášlící jeho zrcadlo.
„Doprdele,“ zaklel.
„To by pro dnešek stačilo, že?“ promluvila Amy a s chutí jím prošla, takže se spoře oděný chlapec oklepal zimnicí. Amy se vypařila, spokojená s odvedenou prací.
„Jste vážně tak nemožný, Beckere, nebo se tak jen tváříte?!“
Dickensův křik naplňoval celou kancelář a mladý policista Anthony Becker se horečně přehraboval ve žluté složce.
„Chvilku strpení, prosím, já si jsem jistý, že jsem tu expertýzu dělal,“ přísahal vyděšeně a obracel v rukou všechny papíry, co se ve složce nacházely. Nechápal, kam se rozbor otisků a krve z nože mohl podít. Věděl přesně, že ho dělal, věděl, jaké byly výsledky, a byl si i jistý, že pak zprávu založil do složky.
„Koukejte to okamžitě najít, vy kopyto jedno, nebo vás hned teď vyhodím!“ vyhrožoval Dickens a zapálený doutník mu v koutku úst rozzuřeně poskakoval. „Já vám dám, mít takovýhle bordel v důkazech! To se mi snad jenom zdá!“ vztekal se detektiv.
„Určitě to tu bylo, vždyť jste tu zprávu už četl!“ řekl nešťastně Becker. „A ta složka byla od té doby tady u vás v kanceláři, není možné, že by…?“
„Chcete snad naznačit, že jsem tu zprávu ztratil já?!“
„Ehm, tedy, já myslel spíš na nějaké nedopatření,“ koktal vyděšený Becker a Dickensův obličej ještě víc zbrunátněl. „Vy si ze mě asi děláte šoufky, že, Beckere? Zítra máme jít k soudu a nemáme hlavní důkaz?! Okamžitě jděte ty otisky sejmout znova, než vás přetrhnu jako hada!“
Anthony Becker odložil složku a vystřelil z kanceláře. Přivolal si výtah a snažil se uklidnit rozbouřený tep. To je tedy nehorázný průšvih, ještě štěstí, že má dost času na to, udělat všechny rozbory a sejmout otisky znovu.
Sjel do laboratoře a rozsvítil všechna světla. Nasadil si rukavice a vytáhl z označené přihrádky sáček s vražednou zbraní. Malým tamponkem z něj setřel trochu zaschlé krve. Pak si přitáhl nádobku se stříbřitým práškem a hustý štětec a začal jemnou vrstvu opatrně nanášet na plastovou střenku.
Telefon v Dickensově kanceláři se naléhavě rozdrnčel.
„Dickens, co je?“ ohlásil se mrzutě detektiv.
„Šéfe, to… to jsem já,“ ozval se Beckerův šokovaný hlas.
„No, co je, bažante? Už máte ty otisky?“ zavrčel Dickens.
„No… rád bych… jenže… ony na tom noži žádné otisky nejsou.“
„Hotovo!“ zazpívala vítězoslavně Amy, když se zhmotnila před Danielem. „Teda aspoň pro dnešek, zejtra jim dám eště pořádnou čočku,“ zazubila se. „A kde to vlastně ksakru jsme?“ zeptala se, když se rozhlédla.
„To je můj pokoj,“ řekl Daniel bezvýrazně. Amy přeběhl mráz po zádech. Když se přemisťovala, neuvažovala nad tím, kam se přemisťuje, jen myslela na Daniela.
„Sem chodíš často?“ zeptala se tiše. Daniel kývl. Jeho pokoj byl prosvětlený, vymalovaný světle zelenou barvou a překvapivě dokonale uklizený.
„Sedni si,“ pokynul jí na postel, na níž sám seděl.
„Vaši ho nechali jako tvou svatyni? Tak vidíš, přece jenom tě úplně nezavrhli,“ řekla Amy povzbudivě a Daniel se na ni dlouze zahleděl. Pak mrknutím oka vysunul jeden ze šuplíků ve stole. Byl prázdný. Dan kývl hlavou ke skříni, jejíž dveře se bez jediného zvuku rozlétly. I skříň byla naprosto vyprázdněná.
„Nechali jenom nábytek,“ řekl Daniel dutě a podíval se na ni. Omotala mu ruku kolem pasu a opřela si hlavu o jeho rameno.
„Je mi to líto,“ vzdychla.
„Myslíš, že to pomůže? Ten tvůj plán?“ zeptal se naléhavě Daniel.
„Určitě. Jsou to srabi, bude stačit týden, maximálně dva, a poběží se přiznat, uvidíš,“ řekla Amy a byla sama hluboce přesvědčena, že má pravdu.
„Fajn,“ řekl Daniel a spolu s Amy se položil na svou bývalou postel. „Snad už to bude brzo za náma.“
Amy jen tiše přikývla, ale přitom myslela na něco úplně jiného. Chce opravdu, aby tohle všechno skončilo? Kdo ví, co je pak čeká? Nikdy nevěřila na nějaké nebe, na posmrtný život, ale nevěřila ani na duchy a teď se jedním takovým stala. Třeba už Daniela nikdy neuvidí. A nebo se oba ocitnou v ráji… a ona tam potká i Paula. A pak? Koho z nich by si vybrala, kdyby mohla volit mezi oběma?
Zatřásla hlavou. Ne, nebude přece přemýšlet o takových hloupostech.
Ale přesto sama moc dobře věděla odpověď.
.
Předmět: Re: Díky vzpomínkám... 
Thu Dec 10, 2009 1:44 am
takže si na nové díly budete muset počkat na 
Díky vzpomínkám 
